Bucharovou cestou na Luční boudu

Špindlerův Mlýn  Svatý Petr 1,5 km - ve svahu Kozích hřbetů 4 km - Kozí hřbety, odbočka k vyhlídce 5,5 km - bývalá Rennerova bouda 6 km - Luční bouda 7 km - Památník obětí hor 8 km - Výrovka 9,5 km - před Výrovkou 10,5 km - Nad Klínovými boudami 11 km - bývalá Klínová bouda 11,5 km - nad Svatým Petrem 14 km - dolní stanice lanovky na Pláň 17,5 - Špindlerův mlýn 18,5 km

Náročná, ale velmi atraktivní a turisticky vděčná trasa vede nejkrásnějšími partiemi východní části Českého hřebene. Fyzickou zdatnost vyžaduje výstup na Kozí hřbety, tep nám zvýší i stoupání od Luční boudy do Lučního sedla. Pak už budeme až do konce cesty jenom klesat. Putování vyžaduje dobrou obuv, o jídlo a pití si starosti dělat nemusíme. Trasa je vhodná pro zkušenější turisty.

Z náměstí ve Špindlerově Mlýně nás povede červená turistická značka. Budeme stoupat mezi zástavbou východním směrem kolem hotelů Praha a Barbora k rozcestí na kraji lesa, Vlevo odbočuje žlutá značka na Dřevařskou cestu k boudě U Bílého Labe a na Špindlerovku, naše červená spolu se zelenou a další žlutou zahýbá na silničku vpravo. Stoupáme lesem, na jeho konci míří žlutá vlevo na tzv. Judeichovu cestu (je nazvána po lesmistru Fr. Judeichovi, který se zasloužil o zalesňování hor), jež vede většinou bez výhledu zalesněným svahem Kozích hřbetů a po 2,5 km se opět napojuje na červenou. Naše červená pokračuje silničkou po vrstevnici kolem hotelů Horal a Panorama k lesu. Pod námi je Svatý Petr, kdysi jádro zdejšího osídlení, nyní součást Špindlerova Mlýna. Jeho domy leží ve svahu Kozích hřbetů nad pravým břehem Dolského potoka v dolní části Dlouhého dolu. Osada vznikla jako středisko těžby rud, hlavně stříbra, arzenu, mědi a olova, snad již ve 14. století. V r. 1516 se tu připomíná havířská kaple sv. Petra. Největšího rozkvětu se zdejší doly dočkaly v 16. století, kdy tu značně investoval do kutání majitel vrchlabského panství Kryštof Gendorf v letech 1589-1621 se pracovalo v dolech Sv. Duch, Pomoc Boží pod Kozími hřbety, Boží požehnání a Tří králové na Stohu, Sv. Petr, Sv. Pavel a na dědičné štole Sv. Siegmund na Hrazeném potoku, Sv. Matthis. Sv. Václav v Křivé strouze pod Kozími hřbety i ve Stoupě ve Sv. Petru. V roce 1592 odtud putovalo do pražské mincovny 5,38 kg čistého stříbra. Třicetiletá válka těžbu ochromila, obnovit se ji podařilo až roku 1687 Výnosy byly slušné, což vedlo majitele panství hraběte Morzina k otevření dalšího dolu u Čertovy strouhy, vybaveného nákladným zařízením. Roku 1704 však ve štole vypukl požár, zařízení zničil a štoly zaplavila voda. Další doly zůstaly v činnosti, několikrát je však ohrozily povodně i výrony spodních vod, a tak byla veškerá těžba roku 1730 zastavena. V 90. letech 18. století se začalo znovu pracovat na jámě Mikuláš, postavena byla i nová arzénová huť; roku 1796 však i tato těžba skončila. V roce 1858 se připravovalo opětovné obnovení prací, zájem byl hlavně o měď. Srpnová průtrž mračen však úmysly zhatila. V roce 1907 se pokusně obnovilo dolování stříbra, které ukončila první světová válka. Poslední kapitola hornické historie Svatého Petra se začala psát v 50. letech 20. století, kdy se tu těžil baryt, v žíle mocné asi jeden metr. Od té doby se horníci v tomto půvabném koutě hor už neobjevili, dávné časy připomínají polozasypané zbytky štol, dlouhé asi 1800 m.

Stará Bucharova cesta, nazvaná po štěpanickém učiteli J. Bucharovi, průkopníku turistiky v Krkonoších, vstoupí do lesa a začne poměrně ostře stoupat. Přetne údolí jednoho z bočních potoků, o kus dál se spojí s Judeichovou cestou (žlutá značka), pak vystoupí do pásma kamení a kleče. Začíná nejobtížnější část výstupu, cesta se změní ve stezku, klikatící se svahem přes mohutné balvany. Vpravo pod námi teče úzkým skalním korytem kaskádami Hrazený potok, pramenící pod vrcholem Luční hory, a vytváří velmi malebnou scenerii. V potu tváře se vyšplháme až na vrchol hřebene Kozích hřbetů, do nadmořské výšky 1400 m (1). K nejvyššímu vrcholu hřebene odtud odbočuje krátká značená cesta. Stojí zato se po ní vydat, odměnou nám bude skvělý, téměř kruhový výhled po centrální části Krkonoš. Kozí hřbety jsou výraznou dominantou Českého hřebene. Je to strmý hřeben zbudovaný svory, rulami a kvarcity, oddělující údolí Bílého Labe a Svatopetrského potoka. Jeho jednotlivé rozeklané vrcholy dosahují výšky od 1321 do 1422 m. V zimě se tu často uvolňují laviny. Kozí hřbety - s výjimkou zmíněné odbočky k vyhlídce - nejsou přístupné z důvodu ochrany přírody i bezpečnosti.

Od sedla, kterým Kozí hřbety přecházejí v masív Luční hory, pokračujeme prakticky po rovině, zprvu ještě kamenitou cestou, později příjemnou loukou ve svahu Luční hory nad levým břehem strmého a skalnatého dolu Bílého Labe. Krásný je pohled na roklinku Stříbrné bystřiny, která pramení na protilehlé Čertově louce a v drobných vodopádech spadá do Bílého Labe, Po pravé ruce spíše tušíme než vidíme plochý vrcholek Luční hory (1547 m), nejvyššího bodu popisované oblasti. Ve vrcholových partiích se dochovaly mrazové půdní formy, brázděné a polygonální struktury Velké šestiúhelníky (polygony) jsou však pro zatravnění dobře patrné jen v některých místech. Vzácná je i zdejší květena, zejména jestřábníky, Z Luční hory vychází jedna z nejdelších krkonošských rozsoch, zakončená Černou horou nad Janskými lázněmi, Dojdeme k místu, kde jen zarostlé základy zdí a plošinka připomínají existenci někdejší Rennerovy boudy (2), založené bratry Rennerovými v roce 1797 v době velkého rozmachu budního hospodářství po zrušení nevolnictví. Proti výstavbě protestovali jejich příbuzní, majitelé blízké Luční boudy, kteří se obávali konkurence. Rozpoutali menší válku při které mj. shodili jednoho z Rennerů do jámy s nehašeným vápnem. Chovalo se tu až 40 kusů dobytka, volné místnosti sloužily v létě jako útulna pro turisty Stoupající zájem o pobyty v horách vedl v roce 1880 k přestavbě objektu a k jeho zařízení pro celoroční ubytování hostů, Při incidentu čs. vojska s henleinovci v roce 1938 Rennerovka vyhořela. Němci obvinili z požáru vojáky a čs. vláda musela zaplatit tehdejším majitelům Bonischům mnohamiliónové odškodné. K plánované výstavbě nové boudy už nedošlo.

Cesta nás dovede na okraj Bílé louky, rozlehlé pláně s řídkým porostem kosodřeviny a s četnými rašelinnými mokřadly. Vlevo vidíme mělké koryto Bílého Labe, které pramení asi kilometr odtud severovýchodním směrem. Na louce roste pestrá vysokohorská květena. Východní část louky ohraničuje mohutný masív Sněžky, která snad z žádné jiné strany nevypadá tak romanticky jako odtud. Příjemná cesta nás dovede k Luční boudě (3), dnes nejznámější a nejnavštěvovanější horské boudě v Krkonoších. Leží v nadmořské výšce 1400 metrů a byla to asi první horská bouda, založená nad hranicí lesa. Podle nalezeného kamene s letopočtem se její vznik datuje do r. 1623, pravděpodobně však existovala již ve druhé polovině 16. století, původně jen jako prostý úkryt při staré obchodní "slezské" cestě. Původně se bouda jmenovala Bílá, pak Česká a Rennerova. Pověst spojuje její vznik se dvěma bratry-šlechtici, mezi nimiž došlo ke sporu. Slabší z nich musel v obavě o život utéci a zcela vyčerpán a nemocný se dovlekl až na hřeben hor Tam si postavil malý přístřešek z větví. Starší a silnější bratr jej však i tady objevil. Když však viděl, v jakém je stavu, přišlo mu ho líto. Rozvadění sourozenci se nakonec smířili a v místech, kde zakopali válečnou sekeru, postavili boudu jako úkryt pro poutníky. Luční bouda byla asi již od počátku jako první v Krkonoších obydlena celoročně, V r, 1625 ji přestavěli čeští exulanti, kteří zde hledali útočiště před náboženským pronásledováním. Bouda několikrát vyhořela, vždy však byla znovu obnovena. Postupně se stala důležitým hospodářským, obchodním, turistickým i badatelským centrem oblasti. V roce 1833 byl v jejím sousedství postaven "1etní dům" a v roce 1875 rozšířeny pohostinské prostory. V říjnu 1938 při ústupu Němců před čs. armádou Luční bouda podobně jako Rennerovka - vyhořela a za okupace v letech 1939 - 1940 byla přestavěna do dnešní podoby Za války tu bylo výcvikové středisko Hitlerjugend a spojařek německého letectva Blitzmandel. Po druhé Světové válce byl vylepšen interiér, zejména výzdobou s motivy řemeslníků-horalů.

Od Luční boudy půjdeme po červené značce vpravo vzhůru po silničce do Lučního sedla mezi Luční a Studniční horou, Mineme prostý Rennerův kříž (4), který připomíná smrt Jakuba Rennera, majitele Luční boudy , ve sněhové bouři 11. dubna 1868, a stále stoupáme až na nejvyšší místo sedla k bývalé kapličce**, postavené na památku tragické smrti Václava Rennera v roce 1798, kde je dnes památník obětem hor (5), Ze sedla, které je nejvyšším místem ( 1 5 1 0 m) na celé naší trase, je nádherný pohled*** na Sněžku, Studniční horu, Bílou louku a celý hraniční hřbet, Pak začíná sestup po východním a jihovýchodním úbočí Luční hory: obraz před námi se změní, vidíme daleko do údolí v okolí Pece pod Sněžkou, na krkonošskou rozsochu s Liščí a Černou horou aj. Sestoupíme až do sedla, oddělujícího údolí Dolského (vpravo) a Modrého (vlevo) potoka, kde stojí chata Výrovka (6), dnes moderní horský hotel, který nahradil původní objekty Výrovky a Havlovy boudy. Výrovka byla založena v době expanze budního hospodářství v 18. století. Nazývala se také Tannenbaude a dnešní jméno prý dostala v 19. století, kdy tu financové s oblibou číhali na pašeráky Za druhé světové války tu Němci zřídili výcvikové středisko Vlasovců. Výrovka vyhořela v roce 1948, sousední Havlova bouda, postavená roku 1926, v listopadu 1947. Později tu vyrostl provizorní dřevěný objekt, který nakonec nahradila dnešní moderní budova, která je majetkem KČT.

Pokračujeme dál po červené značce, před námi je silueta Chalupy na Rozcestí. Nedojdeme až k ni, asi po kilometru se dáme vpravo po modré značce (provází nás již od Výrovky), projdeme rozcestím Nad Klínovými Boudami a sestoupíme ke křižovatce turistických cest u bývalé Klínové boudy (7). Skupina Klínových Bud je rozložena vlevo od nás ve svahu, z té, která dala samotám jméno, zůstaly jen zarostlé základy při prameni u cesty Klínová bouda byla založena r. 1676. Jejím předchůdcem prý bývala chatrč, kterou si tu postavili dělníci, nosící rudu ze Svatého Petra do Dolního Dvora, jako nouzový úkryt před nepohodou. V první polovině 19. století tu fungovala škola pro děti z okolních bud, ve které učíval vysloužilý voják. V r. 1970 však Klínovka vyhořela a nebyla již obnovena. (Požáry byly bezesporu nejčastější příčinou zániku krkonošských bud. Jen po r. 1945 jich tu padlo za obět plamenům 24.) Modrá značka pokračuje zprvu po vrstevnici svahovou loukou, pak se stočí vpravo nad údolí Dlouhého dolu. Vede nás úzkou cestou příkrou stráni Stohu ( 1315 m), vpravo mezi stromy se občas objeví Železná hora, rozsocha Luční hory Také tato místa byla v poslední době poznamenána vichřicí. Poražené stromy z obtížně přístupných míst pomáhal přepravovat (obdobně jako i z jiných lokalit) vrtulník, Prudké serpentiny dovedou cestu do nižších poloh, pak se však vrátíme do původního směru a prakticky bez výškových rozdílů jdeme pohodlnou cestou svahem Přední Planiny Svah je většinou bezlesý, stromy byly v posledních letech vykáceny; to alespoň umožňuje pěkné pohledy na hřeben Kozích hřbetů a zástavbu Svatého Petra v hlubokém údolí potoka, Cesta postupně přetne několik potoků, strmě spadajících koryty od Přední Planiny , a dovede nás do lyžařského areálu* , Podejdeme několik vleků, lanovku na Pláň a tři sjezdovky , odstupňované podle náročnosti. Nakonec sestoupíme na silničku (zleva se přidá zelená a žlutá značka) a jdeme po ní vpravo dolů k dolní stanici lanovky (8). Odtud se cestou vlevo dostaneme do Špindlerova Mlýna, přejdeme na druhou stranu potoka a zamíříme k náměstí.

zpět