Do Labského dolu

Špindlerův Mlýn - Pod Dívčí lávkou 2 km - U staré pily 3,5 km -vodopád Pudlavy 6 km - Labská bouda 9,5 km - Martinovka 12 km - Pod Martinovkou 12,5 km - Medvědí bouda 13,5 km - U Dívčí lávky 16,5 km - Špindlerův Mlýn 18,5 km

Sedmidolí se jmenuje půvabná krajina nad levým břehem Labe, jejíž západní častí prochází naše trasa. Zprvu půjdeme podél řeky Labským dolem později nízkým lesem a kosodřevinou ve svazích pohraničního hřbetu. Cesta nabizí vše, co je na Krkonoších pro turisty přitažlivé. Připravit se musíme na náročný výstup závěrem Labského dolu k Labské boudě jinak je to putování vcelku pohodlné.

Od ústřední turistické orientace ve Špindlerově Mlýně půjdeme po modré značce. Přejdeme po mostě na pravý břeh Labe a silničkou proti proudu řeky zamíříme vpravo do Labského údolí. Projdeme zástavbou penzionů a hotelů, mineme dolní stanici lanovky na Medvědín a pod strmou zalesněnou Dívčí strání se dostaneme k soutoku Labe a Bílého Labe a k rozcestí Pod Dívčí lávkou. Kdysi tu stávala Bouda u Dívčí lávky. Vznikla na místě někdejší budky, postavené při frekventované cestě do hor pro placeni mýta, aby se tak alespoň částečně kryly výdaje na údržbu komunikace. V roce 1878 rozhodl hrabě Harrach „Stanici k vybírání mýtného ustanovuji i pro cestu dle Labe u Mädelstegu, kde k cíli tomu malá budka postavena budiž." Prodávala se tu sodová voda, mléko a ovoce, z jezdeckého koně se platilo 20 krejcarů, z trakaře 5 a za pěší osobu 2 krejcary. Bouda vyhořela v roce 1942. Dnes tu stojí pěkný srub Správy Krkonošského národního parku ve kterém je informační středisko.

Držíme se stále modré značky, která vstupuje do Labského dolu. Cesta, po které jdeme, se jmenuje Harrachova a byla vybudována v roce 1896.

Vine se podél labského břehu, nakonec po mostě překročí na břeh levý. Poblíž mostku stávala prý v 19. století pila na výrobu prken, poháněná vodním kolem, zvaném Brettmühle. Bez ohledu na to šlo o končinu jen velmi málo navštěvovanou. Z konce 18. století pocházejí zprávy, že se na dně dolu sklízelo seno. Usušené se srovnalo do stohů a sváželo se až v zimě, na saních. Jinak se v roce 1791 uvádělo, že Labský důl je lidmi nedotknutá pustina, kde se po staletí stromy nekácely, leda snad větrnou smrští. V 19. století se sem místní obyvatelé vydávali sbírat meruzalku skalní - rybíz, který jinak rostl jen na jednom místě na slezské straně Krkonoš, chodívaly sem i babky kořenářky na léčivé byliny. - Labský důl je divoké horské údolí ledovcového původu, dlouhé 8 kilometrů. Na působení ledovce upomínají morénové valy, zachované nad ústím Medvědího potoka a Pudlavy, místy jsou až 20 metrů vysoké. Důl je přírodní rezervací s alpskými loučkami, porosty smrků, kosodřeviny, smilkovými plochami, rašeliništi i prameništi. Roste tu řada vzácných rostlin. Nejbohatší území představuje tzv. Schustlerova zahrádka. Silnička nás vede příjemným lesem, mine ústí Dvorského potoka; asi o 700 metrů dál je na Labi pěkný asi 4 metry vysoký vodopád. Bez větší námahy dojdeme k ústí potoka Pudlavy. Tady silnička končí, dál půjdeme po kamenité cestě plné kořenů a vývratů. Nejprve vystoupíme vzhůru k Pudlavě, horskému potoku, který na svém dolním toku vytváří tri vodopády vysoké 37, 30 a 9 metrů. Za ním překročíme lavinové pole, které jedna z lavin zaplnila zeminou a balvany. O kus dál nás poněkud zabolí oči při pohledu na holou planinu, kde nedávno skončila těžba kalamitního dříví. Staré porosty na ploše mnoha hektarů tu doslova zlikvidovala prudká vichřice. Na protějším břehu se strmě zvedají skalní stěny nad Harrachovou jámou, jednou z několika Labských jam. Dole pod námi hučí vody Labe, protékající úzkým skalnatým korytem a přes kamenné prahy. Před námi se vrhají do několikasetmetrové hloubky ze skalního srázu vody potoka Pančavy a vytvářejí krásný Pančavský vodopád, s 250 metry, nejvyšší v ČR. Postupně sestoupíme blíže k Labi a ocitneme se v závěrové části Labského dolu, zvané Labská rokle. Začíná nejobtížnější část cesty - výstup strmou strání k okraji Labské louky. Cesta se změní v pěšinu, dlážděnou kamennými bloky, která v serpentinách stoupá při kraji rokle. Asi ve dvou třetinách můžeme nahlédnout do úzké soutěsky, do níž spadá Labský vodopád o celkové výšce kolem 50 metrů. Pohled na něj však není tak úchvatný jako dřív. V roce 1859 totiž zřídil tehdejší majitel Labské boudy Josef Šít nad spádem menší nádrž, z níž pomocí stavidla pouštěl zadrženou vodu skupinám turistů. Nádrž byla později zrušena, dnes má vodopád spíše kaskádovitý charakter. Namáhavý výstup končí u paty Labské boudy, jednoho z nejfrekventovanějších turistických objektů v Krkonoších. Má zajímavou historii. Na jejím počátku stála poněkud záhadná žena, označovaná jako „Blasse", podle mínění jednoho z historiků vlastním jménem Blažková z Rokytnice n. Jizerou. Poté, co ji konkurence vypudila od Sněžných jam, přesunula se na Labský vodopád, kde si kolem roku 1830 vybudovala malou budku z kamení, kůry a roští a s tichým souhlasem vrchnosti prodávala turistům mléko, kávu a kořalku. I odtud však musela odejít a její „podnik" převzala jistá Dewalová z Rokytnice. Ta nuzný objekt vylepšila a dokonce angažovala dvě harfenistky, vyhrávající pro potěchu návštěvníků. Později získal boudu J. Šír, od něhož ji roku 1877 odkoupil jilemnický velkostatek a z iniciativy hraběte Harracha zcela přestavěl. I tak však objekt nevyhovoval stoupajícímu turistickému ruchu, takže se v letech 1888-1889 a 1904 musel rozšířit přístavbami. V této podobě vydržela budova do 6.11.1965, kdy do základů vyhořela. V roce 1969 byl položen základní kámen k novému objektu, který dostal podobu moderního horského hotelu; o vhodnosti této architektury pro zdejší prostředí si každý udělá názor sám. Od turistického rozcestí nad vodopádem budeme pokračovat vpravo po zelené značce. Vystoupíme k místu, odkud je pěkný pohled na vodopád a Labskou rokli, pak mírně stoupáme jižním svahem pohraničního hřbetu při hranici smrkového lesa a kosodřeviny. Celkem pohodlná cesta nás prakticky po vrstevnici vede nad Labským dolem. Jsme na území tzv. Sedmidolí, které tvoří svahová údolí pohraničního hřbetu se sedmi potoky, ústícími do Labského dolu a údolí Bílého Labe. Na této trase poznáme jeho západní část s údolími Pudlavy, Dvorského a Medvědího potoka. Někde v těchto místech byl v září 1726 zastřelen poslední med věd na české straně Krkonoš. O Sedmidolí se v minulosti vedly vleklé hraniční spory, zprvu mezi panstvím Branná (Štěpanice) a Vrchlabí. Obě strany se práva v této krajině, bohaté na zvěř, ryby a rudy, nechtěly vzdát. Docházelo tu k bojům myslivců, k četným soudům atd. Na Sedmidolí si však dělal „zuby" i slezský hrabě Schaffgotsch. V roce 1690 bylo území rozděleno mezi hraběte Harracha a Morzina, hranice vedla od Labe mezi Medvědím a Dvorským potokem směrem na Velký Šišák. Slezané se museli definitivně vzdát práva na Sedmidolí v roce 1710. Cesta nakonec klesne do závěru údolí Dvorského potoka, jehož horní část se jmenuje Martinův potok. Jako kuře pod křídly mohutného Vysokého kola se tu krčí Martinova bouda či Martinovka v nadmořské výšce 1244 m. Je to jedna z nejstarších bud v Krkonoších. Byla založena již v roce 1642 lidmi, kteří do těchto klidných míst utekli před nebezpečím třicetileté války. Časem téměř zanikla, v roce 1795 však byla obnovena Martinem Erlebachem jako významné středisko českého živlu v Krkonoších. Jméno má po ní i tenistka Martina Navrátilová, jejíž otec byl vedoucím boudy a Martina tu žila od svých prvních dnů několik let. Koncem 19. století pod boudou založil J. Buchar botanickou zahrádku s krkonošskou květenou (dnes zaniklá). Na louce pod chatou jsou náročné lyžařské terény. Od Martinovky nás zelená značka spolu s modrou vede dolů nad Medvědím dolem k rozcestí, kde modrá odbočí vlevo (směr Petrova bouda). Sestupujeme dál silničkou lesem, později dost prudce na louku s Medvědí boudou. Bouda pochází asi z 19. století, v 70. letech byla vcelku zdařile rekonstruována pro potřeby podnikové zotavovny. Dnes slouží opět široké veřejnosti. Západně odtud na luční enklávě je skupina samot zvaných Dvorské boudy (Dvoračky), prvně připomínaných v roce 1750. Od Medvědí boudy sestupujeme po panelové vozovce většinou lesem, obloukem obcházíme loučku s Patejdlovou boudou (vpravo) a pak dost prudce klesneme do údolí Medvědího potoka v závěru Medvědího dolu. Silnička vyústí na silnici (Špindlerův Mlýn-Špindlerovka), po které pokračujeme stále dolů k rozcestí U Dívčí lávky. Od Dívčí lávky můžeme buď odbočit vpravo dolů k soutoku Bílého Labe a Labe a po již známé trase se vrátit do Špindlerova Mlýna, nebo se držet zelené značky, která nás do stejného cíle dovede po silnici.

zpět