Ve stopách velblouda k prameni Labe

Medvědín - pod Šmídovou vyhlídkou 1 km - Zlaté návrší 3,5 km -vodopád Pančavy 5 km - Labská bouda 6 km - pramen Labe 7 km - státní hranice 7,5 km - Sněžné jámy 8,5 km - sedlo nad Martinovkou 11 km - Dívčí kameny 11,5 km - Mužské kameny 12,5 km - Petrovka 13,5 km - Moravská bouda 14 km - Davidovy boudy 16 km - U Dívčí lávky 18 km - Špindlerův Mlýn 19 km

Jedna z nejkrásnějších krkonošských tras! Poznáme místa se zajímavou historií, neopakovatelné přírodní partie, nádherné výhledy i poklidné horské louky. Stoupání nám ušetří lanovka, takže se obejdeme bez namáhavých výstupů, starosti si nemusíme dělat ani o jídlo a piti. Cesta prakticky nemá hluchá místa. Po hraničním hřebeni půjdeme částečně po polském území, proto je třeba držet se pečlivě značení a nescházet z popisované trasy.

Medvědín (1234 m) je zalesněná hora, která svým výběžkem zvaným České návrší chrání od západu rekreační oblast ze Špindlerova Mlýna. Ožívá naplno zejména v zimním období. Je tu několik sjezdových tratí a vleků, procházejí tudy i běžecké trasy. Především sem však vede lanovka. K její dolní stanici nás ze středu města dovede modrá značka pohodlnou cestou po pravém břehu Labe (0,5 km). Sedačková lanovka byla dána do provozu v roce 1975. Je dlouhá 1950 m a překonává výškový rozdíl 440 metrů.

Od horní stanice se vydáme pohodlnou žlutě značenou cestou řídkým lesem. Projdeme mokřinatou Svinskou louží a napojíme se na Červenou značku. Pokračujeme po ní ke Šmídově vyhlídce (1), která nabídne nádherný pohled přes hluboké údolí Labe na Sedmidolí a Pohraniční hřeben, vpravo za rozeklanými Kozími hřbety vystupuje vrcholek Sněžky. Vyhlídka nese jméno lesmistra Ludvíka Šmída (1841 -1895), který pracoval na panství Harrachů. Byla po něm pojmenována i cesta z Míseček přes Medvědín na Krkonoš, otevřená v r. 1901.

Značená cesta se ještě několikrát zatočí ve skalnatém terénu hřebene Krkonoše a pak sestoupí k silnici. Po ní pokračujeme vpravo vzhůru. - Silnice, vedoucí z Jilemnice přes Mísečky na vrchol Krkonoše, patří k nejvýznamnějším krkonošským komunikacím. Původní lesní silnička z let 1887-1897 byla ve 30. letech 20. století v dezolátním stavu. Proto bylo rozhodnuto postavit novou, kvalitní. Práce začaly v roce 1931 a urychlila je nejen potřeba řešit nezaměstnanost v době krize, ale i nástup Hitlera k moci. Počítalo se s jejím využitím vojenskou technikou při budování lehkých opevnění na Zlatém návrší. (Ironií je, že v roce 1938 usnadnila pochod německých jednotek, postupujících od Labské louky do nitra Krkonoš.) Silnice byla dokončena v roce 1936 a nazvána Horskou silnicí prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka. Otevírá se z ní daleký výhled na krkonošské rozsochy i hluboko do vnitrozemí. Silnicí byl ještě lépe zpřístupněn významný rekreační areál Horních Míseček. První bouda zde byla postavena patrně r. 1642, od té doby přibyla řada rekreačních zařízení. Bývalé ubikace z doby rudného průzkumu na začátku 2. poloviny 20. stol. byly upraveny pro účely výcvikového střediska ČSTV. V okolí jsou standardní lyžařské okruhy. Úbočím rozeklaného, většinou holého hřebene Krkonoše vystoupíme do sedla Zlatého návrší, kde silnice končí smyčkou. V jejím středu byl v roce 1936 položen základní kámen Švehlovy boudy; výstavbu však znemožnily válečné události. (Silnice je pro motorová vozidla uzavřena; v sezóně sem jezdí kyvadlová autobusová doprava.) U parkoviště stojí Vrbatova bouda z r. 1964 a kiosek. Stojí za to udělat malou odbočku k výrazné mohyle Hanče a Vrbaty (2). Lyžařský závodník, český reprezentant Bohumil Hanč zahynul nedaleko odtud 24. března 1913 při závodě na 50 km při nenadálé sněhové bouři. Spolu s ním zmrzl o několik desítek metrů dál i jeho přítel Václav Vrbata, když se snažil dojít Hančovi pro pomoc. Jejich příběh je zpracován v českém filmu Synové hor. Od mohyly je úchvatný pohled do horní Části Labského dolu a na Pohraniční hřeben s Violíkem, polskou boudou u Sněžných jam, Vysokým kolem, Velkým Šišákem aj. Poblíž jsou zbytky linie lehkého opevnění (tzv. řopíky) z 30 let 20. století. - Od turistické orientace u Vrbatovy boudy půjdeme po červené značce vpravo (druhá větev červené míří kolem mohyly na Harrachovy kameny, Dvoračky a Vysoké n. Jizerou). Kamenitým terénem kolem Hančova pomníku (v místě, kde bylo nalezeno Hančovo tělo) sestoupíme k okraji strmé, téměř kolmé skalní stěny, spadající do Labského dolu. Hluboko pod námi leží Labské jámy - Harrachova, Pančavská a Navorská, s téměř 200 metrů vysokými srázy, které jsou typickou ukázkou tzv. kvádrovitého rozpadu žuly. V místech, kde cesta protíná potok Pančavu, se můžeme podívat do propastné hloubky karu Labského dolu ze skalní Ambrožovy vyhlídky. Neopakovatelný je zejména pohled na vody Pančavy, které se tu vrhají ze skalní hrany a vytvářejí náš nejvyšší Pančavský vodopád (3), vysoký 250 metrů a rozdělený několika stupni. Obrázek rámují opět krkonošské vrcholy s dominantou Sněžky. Hluboko pod námi v Pančavské jámě je Schustlerova zahrádka (nepřístupná), v níž roste 150 druhů cévnatych rostlin. Má jméno po pražském přírodovědci prof. F. Schustlerovi, který již v roce 1923 vypracoval projekt pro krkonošský národní park. - Pokračujeme dál při hraně Labského dolu okrajem Pančavské louky s rašeliništěm, kde rostou mimo jiné i vzácné glaciální relikty, pozůstatky po zalednění Krkonoš.

Před námi se objeví Labská bouda (4), jejíž moderní pojetí působí ve zdejším prostředí cizorodě. Nesestoupíme až ke vchodu, ale od turistického rozcestí se dáme vlevo a boudu obejdeme od západní strany. Za dalším             rozcestím (zprava se přidá modrá značka z Labského dolu a zelená od Martinovky) pokračujeme mírně vlevo. Zvolna stoupáme zvlněným terénem Labské louky, rozlehlé vrcholové plošiny, jejíž část tvoří rašeliniště porostlé klečí. Červená značka nás dovede až k prameni Labe (5).

Tzv. Labská studánka, opatřená betonovou skruží, leží v nadmořské výšce 1386 metrů. Je spíše symbolickým označením pramene; Labe ve skutečnosti vzniká o něco výš, v rašeliništi mezi kosodřevinou Je zajímavé, že dlouho nebylo jasné, který ze dvou zdrojů Labe je „ten pravý". Ještě v 19. století se soudilo, že tato čest patří spíše prameni Bílého Labe na tzv. Bílé louce nedaleko Luční boudy. Mnohem vážnější však byly spory o majetnická práva k celému zdejšímu území, které vedli slezsky hrabě Schaffgotsch a majitelé českého vrchlabského panství. Schaffgotsch požadoval, aby hranici tvořila linie Sněžka-pramen Bílého Labe-Medvědín-Krkonoš-prameny Mumlavy a řeka Jizera. Češi prosazovali hranici shodnou s dnešní. Do sporu zasáhl ve prospěch Cechů královéhradecký biskup Jan z Talembergu, který 19. září 1684 labský pramen vysvětil. A protože hranice diecéze jsou zároveň i hranicemi země, potvrdil tak příslušnost území nejen ke své diecézi, ale i k českému království. Od pana biskupa to byl hrdinský Čin. už kvůli strastiplné cestě, kterou za tímto účelem musel absolvovat. O tom, že měl asi dost mlhavé představy o charakteru zdejšího terénu svědčí i to, že jeho rekvizity nesl velbloud, dar knížete Morzina. Nebohé zvíře však uprostřed kopce padlo a nedalo se ničím přimět k další cestě. Nezbylo než věci přeložit na provizorní nosítka. Při zpáteční cestě nosiči vysypali z nosítek i samotného biskupa, naštěstí nehodu přežil bez úrazu. Hrabě Schaffgotsch odmítal akt svěcení uznat. Když se o dva roky později vydalo k prameni z České strany vzpomínkové procesí, chystal se poutníky zatknout, nakonec se však zalekl jejich množství. Přišlo jich totiž na tři tisíce, včetně hraběnky Harrachové. Žáhu si tedy později zchladil na několika českých úřednících, které na sporném území zajal a dal uvěznit. Definitivní rozhodnutí padlo až v roce 1710 - a to ve prospěch české strany, tedy dnešní státní hranice. - Také u pramene se uvažovalo o výstavbě boudy, ani přes stále se zvyšující návštěvnost k tomu však nedošlo, neuskutečnil se ani plán na postavení kostela. Na podzim 1968 tu byly umístěny barevné znaky 24 měst, jimiž Labe protéká od pramene až po ústí; výzdobu navrhl výtvarník Jiří Škopek. Při výběru se postupovalo tak, aby byl počet Českých a německých měst stejný. Některá německá města, na které se nedostalo, však dodatečně žádala o umístění i svého znaku; proto byl původní počet časem o něco rozšířen. Na balvanu u studánky je plaketa J. Buchara, znalce a propagátora Krkonoš.

U labského pramene červená značka končí. Pokračovat budeme po žluté, cestou mezi porostem kleče ke státní hranici, při které vede další červená značka. Sleduje jednu z hlavních krkonošských magistrál, vedoucí po Pohraničním hřebenu od Kořenova přes Sněžku na Pomezní boudy. Jmenuje se Cesta česko-polského přátelství a vede střídavě po české straně hranice a polském území (nutný občanský průkaz). Není dovoleno odchylovat se z ní dál na území cizího státu. Červená nás vede vpravo jen velmi mírně vzhůru. Vlevo mineme Violík (1472 m), o jehož jméně se často mylně soudí, že pochází od zvláštní řasy, jejíž červenohnědé, sametu podobné povlaky kamenů po dešti voní jako fialky. Našli bychom ji v Labském dole, ale na Violíku se nikdy nevyskytovala. Z obtížně přístupného vrcholu je daleký výhled do Čech i do Polska. - Hraniční cesta míří k typické siluetě horské boudy zvané Wawel, pojmenované tak podle podobnosti se známým krakovským hradem. Bouda leží na polském území a je českým turistům nepřístupná. Wawel byl vybudován v roce 1831 nad vrcholem Sněžných jam (6), snad nejmohutnějšího karu na území Krkonoš. Ten se dělí na dvě části - Malou a Velkou Sněžnou jámu, oddělené skalní ostruhou. Kolmé žulové stěny jsou asi 200 m vysoké, na dně se leskne hladina ledovcových jezírek, zvaných Kochelské rybníčky či Sniežne Slawki. Sněžné jámy jsou lokalitou geologickou. Značená cesta obchází postupně Malou i Velkou jámu (vlevo je odbočka k vyhlídce) a pak se stočí vlevo, dál na polské území, kde po severním svahu obchází vrchol Vysokého kola (1506 m). Po chodníku, dlážděném velkými kameny, sestoupíme napříč kamenným mořem do sedélka a pokračujeme podél hranice kolem vrcholu Smielce (1424 m), Česky zvaného Velký Šišák, jehož vrchol leží na polském území. Klesneme do sedla pod Martinovkou (vpravo odbočuje modrá spojka) a vystoupáme k vrcholu Mužským kamenů (1416 m), Poláky nazývané České kameny. Jde o skalní výchoz „tor“ z jehož vrcholku je daleký výhled. Podobného typu jsou i blízké Dívčí kameny (1414 m), polsky Slezské kameny, jejichž mohutné žulové „hrady" se seskupují do miniaturního skalního města. Jméno dostaly útvary údajně podle děvčete, které pod jedním ze skalisek zmrzlo. - Následuje dost prudký sestup k rozcestí, kde červenou značku opustíme a dáme se vpravo po žluté k Petrově boudě (7) neboli Petrovce. Jedná se o komplex budov, jehož základ vznikl v roce 1811. Již před tím tu však stávala salaš k ustájení dobytka, zmiňovaná v roce 1790. Protože bouda časem nestačila zvyšujícímu se zájmu o Krkonoše, byl v letech 1886-1887 přistavěn nový velký objekt v alpském stylu a jeho vzhledu pak byly při rekonstrukci na začátku 20. století přizpůsobeny i ostatní budovy. Za okupace se Petrova bouda stala rekreačním střediskem pro fašistické prominenty a důstojníky wehrmachtu, za komunistického režimu tu byla zotavovna ROH.

Od Petrovky nás vede cesta se žlutou značkou dolů zalesněnou strání k rozlehlé louce se skupinou samot, rozložených ve svahu Dívčích kamenů. Přímo u cesty stojí horský hotel Moravská bouda, dříve zvaný Daftova bouda. Přilehlá svahová louka nabízí vhodné lyžařské terény.

Pokračujeme v sestupu mineme odbočku k Novopacké boudě o kus dal projdeme lesíkem a dostaneme se na další svahovou louku. Vpravo je sjezdová trať s vlekem. Stojí tu několik stavení, mj. rekreační objekt ministerstva dopravy. Pod ním při cestě je malá kaplička, upravená Horskou službou na památník obětí hor (8), jak dokládá nápis „Vzpomínka na ty, kteří hory milovali a na horách umírali". Cesta se mezitím změnila na silničku, po které sestoupíme ke skupině Davidových bud. Vlastni Davidova bouda (9) byla založena koncem 18. století Davidem Krausem a nově postavena před rokem 1835. Ještě před několika lety tu panoval čilý ruch, dnes je však tento velký a kdysi výstavný objekt opuštěn a zvolna se mění v ruinu. U Davidových bud začíná dlouhý lyžařský vlek, vedoucí až pod vrchol Ptačího kamene (délka 1450 m, výškový rozdíl 280 m). Naši žlutou značku protíná modře značena trasa z Medvědí boudy na Špindlerovku, my však stale klesáme asfaltovou silničkou po úbočí vrchu Pevnost (1012 m). Na jeho holém vrchu se tyčí mohutné hranolové skalisko, které skutečně velmi připomíná opevněný objekt. Pevnost je zakončením skalnatého hřebene, který sem spadá od Ptačího kamene a odděluje hluboká údolí Červeného a Medvědího potoka. Sestoupíme k silnici, přetneme ji a pokračujeme v sestupu po Široké lesní cestě (vlevo na Červeném potoku menší vodopád) do údolí Bílého Labe. Zleva se přidá modrá a zelená značka, spolu s nimi pokračujeme při labském břehu k rozcestí U dívčí lávky (10) Držíme se stale žluté značky, která jde vlevo po silnici, vzápětí však odbočí na lesní cestu, která zvolna stoupá k severnímu okraji Špindlerova Mlýna. Projde jeho horní častí kolem řady hotelů, penzionů a rekreačních objektů a nakonec sestoupí loukou do centra města.

zpět